Fórum o českém školství



1. Co vidíte jako největší problém českého školství?

2. Jaký je nejsilnější zážitek z vaší školní docházky?

MUDr. Milena Černá - ředitelka Výboru dobré vůle, nadace Olgy Havlové

1) Největším problémem českého školství podle mne jsou odborníci. Počínaje základními školami, kde chybí pedagogové se schopností děti zaujmout a dát jim příklad svého života, a konče vysokými školami. Dobrých pedagogů je jako šafránu. Částečně to souvisí s poddimenzováním školských platů, které je u nás tradiční záležitostí.

2) Povinnou školní docházku jsem absolvovala v padesátých letech. Proto vrcholnými zážitky se pro mne stalo například hromadné odstraňování hlubotiskových fotografií Gottwalda a Stalina z předsádek všech učebnic po XX. sjezdu KSSS. Přírodopis skládající se z převratných objevů Lysenka, Timirjazeva, Mičurina a Lepešinské. Kráva Poslušnica, světová rekordmanka v dojivosti, údernice Korabelniková, která obsluhovala naráz desítky tkalcovských stavů. Fyzika skládající se z převratných vynálezů žárovky, telefonu, letadla a dalších civilizačních vymožeností ruskými a sovětskými vynálezci. O dějepisu ani nemluvě. Jako v absurdním divadle. Mělo to i svoji dobrou stránku: od dětství jsem se pídila po alternativních zdrojích vzdělání, seznamovala jsem se s lidmi, kteří mi tyto zdroje otevírali. Zůstalo mi to dodnes.

PhDr. Jaroslav Jindra - zakladatel a člen správní rady AISIS

1) Největším problémem českého školství je české školství, kdy administrativa více a více vítězí nad pedagogikou, preferuje se průměrnost na všech úrovních. Kdo „vyčuhuje z řady“ – bývá „zařazen“ nebo odejit. Kdo jen čeká s rukama v klíně – ten se zpravidla dočká a je mu nějak pomoženo. S tím souvisí i tzv. Jánošíkovský systém, kdy bohatým je bráno a chudým dáváno. Problém vidím také v odchodu řady šikovných lidí mimo školství, protože tam uvnitř nemohou projevit své schopnosti, naplnit svá očekávání a také zřídka zažívají pocit úspěchu (to se týká i žáků). A poslední, o čem se zmíním, je to, že členové vedení škol a školských zařízení jsou vzděláváni především jako dobří administrátoři místo toho, aby byli vzděláváni k efektivnímu řízení své organizace se vším, co s kvalitním řízením souvisí.

2) Přemýšlím, co je publikovatelné? Možná tento paradox: Průměr čtyři na vysvědčení v osmé třídě na ZŠ a průměr jedna na osvědčení o státní zkoušce na VŠ.

Doc. Michal Kaplánek ThD - předseda asociace vzdělavatelů pedagogů volného času, vedoucí katedry pedagogiky na JČ TF

1) Zdá se mi, že po odbourání totalitní ideologie česká škola propadla druhému extrému: učitelé se bojí jakkoliv vychovávat. Kromě toho existuje u nás málo soukromých a církevních základních škol, takže není zajištěna pluralita, aby si mohli rodiče vybrat školu také podle stylu výchovy. Učitelé se pak bojí prezentovat i svoje vlastní myšlenky, aby nebyli od rodičů obviněni, že omezují žákovu svobodu. Pak se ovsem může stát, že naše škola bude bez ducha. A taková škola by byla opravdu bezduchá.

2) Můj nejsilnější zážitek ze školy byl traumatizující. Byl jsem nedonošené dítě, takže jsem byl v první třídě za ostatními dětmi motoricky pozadu. Paní učitelce bylo kolem padesátky, takže byla už dostatečně nervózní. Na moji nešikovnost reagovala tím, že mě tahala za vlasy, bouchala pěstí do
skříně a křičela: „Kaplánku, ty nepatříš do školy!“

PhDr. Jan Pičman – ředitel Jedličkova ústavu

1. Vytrácí se učitelé, které baví učit. Respektive je hodně těch, které to moc nebaví. Vyučuje-li se jen pro peníze, nebo pro delší prázdniny a kratší pracovní dobu v týdnu, to nestačí. Mnoho zemí řeší své problémy školství a hledá cestu, jak dál. To není jen u nás. Ale když potkáme fandu do učitelování, většinou potkáme člověka, který si tolik nestěžuje, který vyučuje a vymýšlí pro děti s chutí. Ony to poznají, kupodivu, a pak je skoro jedno, jestli učí podle ŠVP takového či makového. Ale proč se učitelé nadšenci vytrácí? To už asi souvisí s námi všemi, to není jen věcí školství.
Chybí učení v souvislostech a o souvislostech. Dílčí data si dnes již malé děti obstarají na internetu a v encyklopediích docela lehce, chtějí-li. Ale o souvislostech, vazbách, propojení jim musí učitelé vyprávět a ukazovat.
Zdaleka ne všude řídí školy ti nejschopnější, pod hlupákem se pak špatně tvoří!

2. Vzpomínám na učitele biologie pana Zajíce ze střední školy. Jedničky dával zásadně za otázky!! Nesměly být zcela přihlouplé. A tak, kdo se ptal, tedy kdo aspoň maličko sledoval, věděl a ptal se, mohl nasbírat za pololetí tolik jedniček, že mu jiné zkoušení nehrozilo. A to se psal rok 1969. Také naučil nás jíst brambory ve slupce, „protože pod ní je nejvíc vitaminů“.

Aleš Sedláček - předseda České rady dětí a mládeže

1) Naprostou převahu informací datového typu nad hledáním souvislostí. Je mi jasné, že jistá datová základna je i pro tvoření souvislostí nutná, ale co je moc, to je příliš. Vzdělávací systém si libuje v členění termínů, místo toho, aby nabízel varianty řešení, podněcoval k přemýšlení o vhodnosti jejich využití. Mnoho vědních disciplín se pasuje do role odpovídačů na různé společenské problémy. Nejsou zde připouštěny dost často jiné pohledy. I když se za čas ukáže, že výklad skutečnosti bude opět jiný, bude prezentován žákům v lavicích stejně neúprosně jako ten předchozí.

2) Při svém studiu na vysoké škole jsme měli napsat nějakou práci z ekonomiky podniku. Myslím, že nějaké řízení společnosti, udělat analýzu, navrhnout změny ve výrobě a podobně. Jelikož mám školu jako jednu z více aktivit, ne vždy jí věnuji tolik, kolik by si zasloužila. Přes noc jsem napsal nějakou práci, o jejíž kvalitě jsem sám pochyboval, a předpokládal jsem, že to nějak projde. Práci jsem odevzdal. V kruhu nás bylo tenkrát 200. Paní inženýrka, ke které jsem přišel na zkoušku za 14 dní, měla práci před sebou. Celou ji přečetla a podtrhala sporné pasáže červenou barvou. Byly to opravdu bláboly, které jsem tam v nočních a ranních hodinách napsal. Zeptal jsem se jí, jak může stihnout přečíst 200 prací. Odpověděla, že pracuje každý den do dvou v noci, že domů jezdí ze školy 60 km taxíkem, protože jí už při jednom z nočních návratů MHD přepadli a okradli, že za socialismu nemohla učit a že ji to hodně baví a že má touhu dohnat, co ztratila.

V tu chvíli jsem se cítil velmi provinile. Do té doby jsem znal tak fanaticky zapálené lidi jen z našich neziskovek. Teď jsem musel sklopit uši. Uvědomil jsem si ještě jeden důvod, proč být lepší student. Ne kvůli známkám, stipendiím, pozdějšímu uplatnění, ale i proto, že to dlužím svému učiteli.

Ing. Michaela Šojdrová - předsedkyně podvýboru pro školství Poslanecké sněmovny PČR

1) České školství nemá jeden největší problém, ale mnoho problémů na různých úrovních.

4 ministři za 3 roky, to znamená stále nové začínání a nedokončené projekty, nejistota pro všechny, od úředníků až po žáky, kteří si nejsou jistě, kdo že je vlastně právě ministrem školství.

Na úrovni základního školství bych zmínila jako příklad

- odchod talentovanějších žáků do víceletých gymnázií,
- kvalita výuky jazyků, zejména angličtiny
- ve větších školách problém s chováním a agresivitou žáků
...a mnoho dalších.

Raději bych popisovala to, jak bych chtěla problémy řešit.

2) Mám krásné vzpomínky na mateřskou, základní, střední i vysokou školu. Měla jsem velké štěstí na učitele - učitelky, které byly osobnostmi.

Jeden zážitek za všechny, byl dost poučný. V lavici jsem se bavila, smála jsem se nějakému vtipu. Paní (tehdy soudružka) učitelka mě vyvolala a já jsem nějak drze odpověděla. Moje oblíbená učitelka mi před všemi vmetla do tváře : "Michaelo, jsi tak sebevědomá a drzá , nevidíš kolem sebe nic než sebe, pak dlouho dlouho nic, kopka hnoje a pak ti ostatní." Pamatuji si to proto, že já jsem se tak vůbec neviděla, mrzelo mě to, měla jsem právě ji moc ráda. Ale pochopila jsem, že ona moje chování může vidět úplně jinak. Jsem jí za tu upřímnost dodnes vděčná. Kromě této vážné příhody si pamatuji na hodiny smíchu, v kruhu mnoha kamarádů a kamarádek, bolívaly mě z toho břišní svaly, už dlouho se mi to nedaří zopakovat, byla to krásná bolest.

Ing. Josef Výprachtický - starosta Junáka

1) Je jich jistě spousta, nicméně z mé pozice mi připadá závažné, že škola ve velké míře děti jen vědomostně vzdělává , ale nevychovává. Problémem je, že učitelé mnohdy neumí najít formy, jak to dělat. To se ještě potkává s tím, že dnešní děti nemají vztah a respekt k autoritám a někteří učitelé na druhém stupni se spíše cítí jako gladiátoři v aréně a ne jako pedagogové. Myslím, že naše sdružení, kde děti tráví část mimoškolního času, mohou alespoň částečně pomoci . Ve sdruženích typu skauti či tomíci probíhá výchova k hodnotám formou her, debat a zážitků, vedoucí mají u dětí autoritu a učí je respektu jak k autoritám, tak mezi sebou.

2) Skvělá parta naší třídy (potkáváme se dodnes), bubnování na školní skřínky (nebyli jsme vždy vzorňáci :-), taška zahozená obloukem přes pokoj cestou po škole na pravidelný každodenní fotbal se spolužáky, někteří skvělí učitelé.. Z těch negativních - třemi učitelkami provedený výslech, mě jako třeťáka, ohledně výuky náboženství, na kterou mne chtěla moje maminka po přestěhování na nové škole přihlásit. Nepřihlásila. Celý dětský věk, více než deset let, jsem pak tajil, že jsem věřící a chodím v neděli do kostela...